Jak se elektrikář stane sochařem?
Původně jsem vystudoval střední školu elektrotechnickou a dlouho jsem se živil jako elektrikář. Ale nějak mi to nevyhovovalo – zapojovat pořád dokola zásuvky podle barev drátů mi nepřišlo naplňující. Vždycky mě bavily výtvarné věci, ale nikdy jsem to nestudoval. Až ve 25 letech jsem se tomu začal věnovat profesionálně. Na přijímačky na školu jsem už šel s hotovými věcmi, protože mě to prostě bavilo.
Jak se vyvíjela vaše spolupráce s developery od těch začátků?
Před 10-15 lety byla situace úplně jiná. Když jsem přišel třeba s návrhem stromu za dva miliony, bylo to hned smeteno ze stolu jako příliš drahé. Dnes už developeři chápou, že umění do veřejného prostoru patří a jsou ochotni do něj investovat. Je vidět neuvěřitelný posun – od prvních projektů před 11-12 lety, kdy byly první poptávky, ale ceny byly pro developery neakceptovatelné, až po dnešek. V posledních osmi letech se už dopředu uvažuje o začlenění výtvarných prvků do urbanistického kontextu.
Pamatujete si svůj první developerský projekt?
Ano, bylo to v Horních Chabrech. Šlo o instalaci tří stromů, které navíc měly svítit. Už tam se ukázalo, kolik věcí musíte při práci ve veřejném prostoru řešit. Nejen technické věci jako kotvy a materiály, ale třeba i světelnou hygienu – nemůžete nechat sochy svítit naplno ve tři ráno. Musel se řešit časovač, intenzita světla… Byla to dobrá škola. Dva stromy byly umístěné na dětských hřištích, jeden ve veřejném prostoru.
Jak dnes vypadá typická spolupráce s developerem?
Většinou přijdou s tím, že by chtěli nějakou plastiku nebo vertikální prvek. To je zadání, které jsem schopný akceptovat. Ale nejsou to naštěstí striktní zadání typu „chceme přesně tohle“. Většinou mám určitou tvůrčí svobodu. Když někdo přijde a řekne „chci motýla“, tak mu odpovím, že dobře, ale bude to motýl, jak ho vidím já, budete na něj čekat tři roky a dost možná se stane, že to nakonec nebude motýl.
Liší se nějak práce pro různé developery?
Jsou developeři, kteří staví tři činžáky, a pak developeři, kteří staví celé čtvrti. U větších projektů se už automaticky řeší, aby výtvarný prvek byl ve veřejném prostoru vidět a aby zkrášlil daný prostor. Pozitivní je, že projekty už chodí včas, není to vždy na poslední chvíli jako dřív. Dřív se stávalo, že bylo všechno hotové a pak se teprve řešilo, kam umístit umění.
Máte mezi developery někoho, s kým se vám spolupracuje nejlépe?
Velmi dobrou zkušenost mám s Finepem. Jdou do toho odvážně a nechávají mi hodně volnou ruku. Třeba na Barrandově, kde teď vzniká reliéf na náměstí Olgy Scheinflugové, to není jejich první projekt s uměním. Barrandov sám o sobě má krásnou výtvarnou linku – když se tam stavěly první domy, vznikala tam díla od Nepraše, Sušky nebo Rona. Je to zajímavý odkaz k lidem, kterých si člověk váží. Finep na tuhle tradici navazuje a chápe, že umění ve veřejném prostoru není jen dekorace, ale něco, co vytváří charakter místa.
Co je nejdůležitější při navrhování umění do veřejného prostoru?
Klíčové je měřítko. Všechno v ateliéru vypadá obrovské, ale jakmile to vyvezete ven, realita vás rychle probere. I ta nejmenší náletová břízka má šest metrů. V kontextu architektury se všechny věci najednou zdají mnohem menší. Zároveň ale musíte zachovat lidské měřítko, aby to fungovalo pro lidi, kteří kolem chodí.
S jakými technickými výzvami se potýkáte?
Počítat musíte úplně se vším. U reliéfů se v určité chvíli a vzdálenosti světlo chová jinak, někdy se celý reliéf vizuálně „zasype“ a nefunguje. A pak je tu vandalismus – socha musí vydržet i tři úplně opilé lidi, kteří se na ní budou houpat. To není legrace, proto jsou tak důležité pevné kotvy a správné materiály. Proto hodně pracuji s nerezovou ocelí. Začal jsem s ní asi před 8-10 lety. Je to sice nákladný materiál, ale ideální pro veřejný prostor. I když je poškrábaná nebo poničená, v celkovém kontextu to není vidět. Je to chemická ocel připravená na kontakt s kyselinami, takže vydrží opravdu hodně.
Nejlepší zpětnou vazbu ale prý dostáváte od dětí…
To je pravda. Když nainstaluju sochy třeba na festival, vždycky jsou obsypané dětmi. To je pro mě takový lakmusový papírek, že se dílo povedlo. Děti totiž instinktivně poznají, co je dobré – na věci, které se jim nelíbí, prostě nelezou.
Pojďme k vašemu aktuálnímu projektu na Barrandově. O co přesně jde?
Na náměstí Olgy Scheinflugové vytvářím reliéf o rozměrech 16 na 6 metrů. Je to vlastně největší reliéf za posledních 100 let, i když o tom nikdo neví. A to je vlastně dobře – když je reliéf udělaný dobře, člověk si ho vlastně ani nevšimne, bere ho jako přirozenou součást prostoru. Technicky je to velmi náročné. Pracuji s černým železem a ušlechtilou ocelí, která se na slunci roztahuje – v srpnu o poledni až o dva centimetry. To žádný svár neudrží, takže se to musí řešit speciálními spoji a celá věc se musí po fasádě pohybovat podle toho, jak svítí slunce.
Děláte i jiné typy projektů kromě soch pro developery?
Ano, teď například pracuji na tvorbě hřiště pro děti, ale to je specifická kategorie. Dělat dětské hřiště je „peklo na Zemi“, protože všechny prvky musí být homologované, musí se to vyzkoušet. Když děláte atypické prvky, papírování a administrativa jsou natolik komplikované, že se do toho většina investorů ani nepouští a raději použijí už homologované věci.
Máte nějaké dílo, na které jste obzvlášť hrdý?
Vždycky jsem nejvíc zaujatý tím, na čem zrovna pracuji. Ale musím říct, že se mi ještě nikdy nepovedlo udělat věc na 100 procent – kdybych toho dosáhl, mohl bych skončit. Vždycky vidím, co by šlo udělat jinak nebo lépe. U každého projektu se něco naučím, každý přináší nové výzvy a řešení.
Co plánujete do budoucna?
Aktuálně se těším na dokončení náměstí Olgy Scheinflugové s orlojem, který by měl být realizován za dva roky. Kromě toho pracuji na několika projektech s developery v Ostravě a ve Velkém Újezdě u Prahy, kde vytvářím plastiky na fasádu. Každý projekt je jiný a přináší nové výzvy, což mě na této práci baví.
Lukáš Rais Rozhovor socha veřejný prostor
Last modified: 10. 1. 2025
