Vzpomenete si, kdy jste si poprvé řekl, že chcete dělat design?
Už na základce jsem hodně kreslil a bylo jasné, že chci na uměleckou školu. Rodiče nejsou z uměleckého prostředí, tak mě směrovali k něčemu praktičtějšímu. Nakonec jsem začal studovat na Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově náměstí, což je škola inspirovaná Bauhausem. Má nádherně vybavené dílny, kde jsem studoval konstrukci a tvorbu nábytku a design interiéru.
A co bylo pak? Kam vedly vaše další kroky?
Na vysoké škole jsem studoval produktový design v Plzni. Pro produktový design jsem se rozhodl, protože jsem chtěl rozšířit svůj záběr mimo práci se dřevem. Pak jsem strávil půl roku v Kodani studiem světelného designu, což mě přivedlo k navrhování svítidel. Po vysokoškolských studiích jsem vyhrál výběrové řízení na asistenta ve studiu Ronyho Plesla, díky čemuž jsem se dostal ke sklu. Během šesti let práce u Ronyho jsem nasbíral spoustu cenných zkušeností a postupně začal rozvíjel vlastní značku.
Co byl váš dosud nejnáročnější projekt?
Určitě to byla rekonstrukce mého vlastního studio–showroomu, která trvala skoro dva roky. Byl to nejkomplexnější projekt – od podlahy s vkládanými kameny až po návrhy úchytek a dveřních klik. Spolupracoval jsem s architektonickým studiem RDTH, které mi pomohlo sezákladní koncepcí prostoru a projektovou dokumentací, ale veškerý design jsem řešil sám. Navíc jsem souběžně navrhoval všechny produkty na míru do tohoto prostoru.
Pamatujete si moment, kdy se to celé zlomilo? Kdy přišel první větší úspěch?
V českém prostředí tobyl jednoznačně Designblok 2019, kde jsem poprvé vyhrál cenu Designbloku a byl poprvé nominován v rámci cen Czech Grand Design v kategorii Designér roku. To přilákalo pozornost médií a zároveň si měvšimla italská sběratelka Rosana Orlandi a pozvala mě na milánský Design Week. Pak přišla nabídka od pařížské galerie BOON_ROOM a postupně se přidávaly další – z Melbourne, z Ameriky. Samozřejmě to však nebylo jediném momentu, ale o kontinuální, několikaleté práci.
Jaký typ produktů nejčastěji navrhujete?
Primárně se zaměřuji na nábytek, svítidla a autorské objekty a sklo. V rámci nábytku a svítidel si zákazníci mohou vybrat z kolekcí na mém webu nebo mohu vytvořit věc na míru přímo pro jejich prostor.
Jaký je váš vztah k českému designu? Vidíte v něm nějakou tradici, na kterou navazujete?
Vidím ji hodně například v českém skle. Měl jsem jeden takový projekt, kolekci Heritage Contemporary, kde pracuji se starými českými skleněnými kusy, které upcykluji. Kupuji je od sběratelů, různě je upravuji, brousím a kombinuji s novými prvky. Vznikla z toho kolekce asi 60 objektů, kde každý je unikát. Je to můj dialog s českou sklářskou tradicí, kterou považuji za neskutečně kvalitní. Snažím se ji přenést do současného kontextu tím, že na ni navážu a autorsky ji reinterpretuji.
Jak moc je pro vás důležitá spolupráce s architekty?
Je to velká část mé práce. Nedávno jsem například pracoval na projektu pro klientku, která chtěla návrh od architektů doplnit výraznými kusy nábytku. Navrhl jsem pro ni komodu YKB, svítidla a stůl. Baví mě dávat interiérům takovou „třešničku na dortu“ – něco, co vybočuje z jednotné estetiky návrhu, ale přitom s ním perfektně funguje.
Když za vámi přijde klient s představou, jak dlouho trvá, než dostane hotový kus? Celý proces zabere čtyři měsíce až půl roku. První měsíc a půl probíhají schůzky a vytváření návrhu, pak následuje samotná výroba. Bavíme se o jejich představách o bydlení a já se snažím vymyslet něco, co bude v prostoru fungovat, zpříjemňovat jim bydlení a zároveň ponese můj autorský rukopis. Často jsou to klienti, kteří mají architektem navržený byt, ale chtějí do něj nějaký unikátní kus nábytku nebo svítidlo.
Měl jste někdy problém s kopírováním vašich návrhů? Je to dneska velké téma…
To je bohužel realita současného světa. Před třemi lety mi napsala stážistka, že při průzkumu trhu našla na AliExpressu kopii mého stolu Kalokagathos. Používali dokonce moje vlastní fotografie k propagaci, jen ten stůl byl místo třešňového dřeva z plastu. S pomocí Českého centra v Hongkongu a právníků se nám nakonec podařiloprostřednictvím výzev donutit plagiátora produkt stáhnout. Je to samozřejmě nepříjemné, ale asi to k té práci dneska patří.
Dneska se hodně řeší udržitelnost. Jak k tomu přistupujete vy?
Všechny mé produkty vyrábím s českými řemeslníky a pokud to je možné, tak z lokálních materiálů. Mým velkým tématem je sběratelský nábytek. Dnes si lidé často kupují nekvalitní nábytek na pár let a pak ho vyhodí a koupí si nový. Můj nábytek je samozřejmně dražší než sériová výroba, ale je to unikát z kvalitních materiálů, který má uměleckou hodnotu a vydrží celý život nebo ho zdění vaši potomci. I v tomto spatřuji udržitelnost.
Co máte teď rozdělaného? Na čem pracujete?
Momentálně připravuji spolupráci s holandskou firmou na kolekci konferenčních stolků a s firmou Modernista vyvíjíme novou kolekci svítidel. Zároveň dokončuji několik rezidenčních projektů, kde kombinuji autorský nábytek s architektonickým řešením prostoru. To jsou projekty, které mě opravdu naplňují.
Profil:
Jiří Krejčiřík vytváří nové formy dekorativismu a jeho tvorba přehodnocuje evropské kulturní dědictví současnou optikou. Propojuje minulost a přítomnost svým charakteristickým vizuálním jazykem, jeho portfolio zahrnuje nábytek a osvětlení i skleněné umělecké objekty. Vzdává hold řemeslnému zpracování. Všechny jeho produkty jsou ručně vyráběny lokálně v České republice v limitovaných sériích a vystavovány pouze v pečlivě vybraných galeriích a designových showroomech v Evropě, Austrálii a USA. Svá díla dodává sběratelům a klientům v České republice i v zahraničí, včetně Německa, Velké Británie, USA, Francie, Itálie a Rakouska. V České republice jsou jeho díla součástí stálých expozic Národního technického muzea v Praze a Moravské galerie v Brně.
Last modified: 9. 1. 2025
