Ve svém berlínském bytě nás přijal jeden z největších představitelů současné architektury a laureát Ceny Jana Kaplického za celoživotní dílo Daniel Libeskind. S úsměvem na tváři a pozitivní energií se s námi podělil o strastiplné příběhy, které často předcházely realizacím jeho neobvyklých staveb i o scény z manželského života.
Narodil jste se v Polsku. Co pro vás znamenají polské kořeny?
Nikdy se svého původu nemůžete zbavit. Jsem Polák a nikdy na to nezapomenu. Vyrůstal jsem v Polsku, mí rodiče přežili holocaust a já jsem jako malý zažil v padesátých letech komunismus. Mluvil jsem polsky a zemi jsme opouštěli, když mi bylo 11 let. Myslím, že to pro mě mělo velmi formující vliv – poznal jsem stalinismus, ale i krásy průmyslové Lodže. Bylo to město, které vyrostlo téměř z ničeho a stalo se druhým největším v Polsku. Po letech jsem zjistil, že jsem se dostal k té pravé profesi. Vyrostl jsem totiž s rodiči v přístřešku pro bezdomovce.
Cítil jste jako dítě po válce určitý příliv optimismu?
Neřekl bych, že to byl obecný optimismus, ale spíše naděje, kterou jsem cítil v rodinném kruhu. V té době nastupoval v Polsku komunismus a jako Židé jsme i po válce žili ve velmi složitém antisemitském prostředí.
Jako malý jste hrál na akordeon. Jak jste se k tomu dostal a jak vás to ovlivnilo?
To je moc zajímavý příběh. Chtěl jsem odmalička hrát na piáno. Ale rodiče mi ho odmítali koupit, takže mi jednou přinesli „piano v kufru“. Účastnil jsem se různých soutěží a byl jsem v tom velmi dobrý. Když jsem jednou byl na takové soutěži již v USA, tak jsem se ocitl mezi dětmi, které hrály na klasické hudební nástroje. Akordeon nikdo neměl. By jsem spíše za exota.
A co zůstalo z vaší hudební dráhy ve vaší architektuře?
Samozřejmě mnoho. Akordeon je často spojován s cikány, je to takový kočovný instrument. Zajímavé na něm je to, že je to jediný nástroj, do kterého se v podstatě promítá celý orchestr. Je to nástroj plný života. Hraní na něj vyžaduje komplexní fyzickou aktivitu, což je vlastně proti standardním kvalitám klasické hudby, ale já jsem na něj hrál právě především klasickou hudbu. A to mě naučilo mnoho věcí. Hrát na něco jiného, ale v klasickém duchu. Moje architektura je v tomto smyslu podobná.
Jak jste se s rodiči dostal do USA?
Měli jsme tehdy víza do Izraele, takže cesta z Polska nebyla v roce 1957 naštěstí tak složitá. Dlouho jsme tam ale nevydrželi. Můj otec měl jedinou sestru, co přežila holocaust, a ta žila v New Yorku. Tak jsme se vydali tam.
To musel být asi dost velký kulturní šok přijít z komunistického Polska do svobodné a natolik vyspělé země.
Byl to velký šok. To si ani neumíte představit. Byli jsme jedni z posledních imigrantů, kteří přijeli do USA lodí, a už jen na ten pohled na sochu Svobody v New Yorku nikdy nezapomenu. Máma mě vzbudila někdy v pět hodin ráno, šli jsme na palubu a dívali se na to úžasné panorama. Najednou jsme stáli před branami nového světa plného možností. Bylo to fascinující.
Bylo ale asi velmi těžké ty možnosti využít?
Ano, bylo to složité. Žili jsme v Bronxu, moji rodiče museli tvrdě pracovat v továrně. Začínali jsme úplně od nuly, stejně jako všichni imigranti.
Kdy jste se poprvé začal zajímat o architekturu?
Vždycky mě zajímalo umění. Něco jsem si pořád maloval a kreslil. Chtěl jsem jít na školu Cooper Union a mohl jsem si vybrat, jestli budu studovat umění nebo architekturu. Chtěl jsem být ale spíše výtvarníkem. Ale potom mi moje maminka řekla, že pokud budu umělcem, budu pořád chudý a ani si nebudu moci dovolit koupit si tužku. Takže jsem její rady nakonec vyslyšel a šel studovat architekturu. Uvědomil jsem si, že to bylo nejlepší rozhodnutí. Mohl jsem dělat umění, ale být stále v bezprostředním kontaktu s každodenním světem. To bylo na konci šedesátých let, což byla pro architekturu doba plná změn. Kritizoval se modernismus a nastupovala postmoderna. Jak jste to vnímal? Tehdy vás mimo jiné učili členové slavné skupiny The New York Five, kteří se podíleli na formování postmoderny. Byli to skvělí učitelé. Sice kritizovali pozdní modernismus, ale naopak všichni znovuobjevovali ty pravé pionýry moderny dvacátých let, především Le Corbusiera. Na Cooper Union učilo tehdy mnoho imigrantů z Bauhausu. Hannes Beckmann například učil teorii barev z původních zápisků Vasilije Kandinského. Měl jsem v podstatě evropské vzdělání spojené s novými tendencemi architektů ze skupiny The New York Five, kteří usilovali o proměny a odmítali především nudnou korporátní architekturu, jež byla hlavním tématem pozdního modernismu. Chtěli z nás vychovat rebely, kteří by šli svou vlastní cestou. Tak se jim to asi se mnou podařilo.
Na škole jste se také seznámil s architektem Johnem Hejdukem, který pocházel z Československa. Jaký byl?
On se v té době stále považoval za Čechoslováka. Měl velmi silný vztah k regionu střední Evropy. Ale nikdy jsme si o tom moc nepovídali. Bylo to samozřejmé a nepotřebovali jsme to zdůrazňovat.
Jak vypadaly vaše tehdejší projekty?
Je to zvláštní, ale já celou školu udělal bez toho, aniž bych navrhoval domy. Rebeloval jsem a chtěl jsem dělat teoretickou architekturu. Pokud nemáte klienta, peníze a jiné možnosti, tak proč navrhovat domy? Projektovat hypotetickou radnici nebo obytný dům je vlastně vtip. Takže jsem byl tolerován, když jsem dělal různé abstraktní studie a spekulativní architekturu na papíře. Byl to průzkum zcela nových témat a podstaty našeho oboru jako takového. Pracoval jsem, jak tomu sám říkám, s „čistými architektonickými ideami“. Byly to například kresby, které jsem později vystavoval v MoMA v New Yorku a ve kterých jsem dekonstruoval klasická pojetí například sloupů, fasády nebo oken. Výsledkem byly jakési hieroglyfické záznamy, návrhy, které nešly uskutečnit, ale zároveň podněcovaly nějakou debatu o architektuře. A takto jsem vlastně pracoval po dlouhou dobu svého života. K prvnímu reálnému projektu jsem se dostal až na konci osmdesátých let.
Také jste studoval historii a teorii architektury. O co jste se konkrétně zajímal?
Ano, to je pravda. Bylo to ve Velké Británii na University of Essex. Setkal jsem se tam s dalším úžasným Čechem, Daliborem Veselým, který napsal celou řadu fantastických pojednání o architektuře. Tehdy jsem se dostal do zcela nového světa historie architektury, začal jsem hodně studovat a číst, nejenom o architektuře, ale také o historii a filozofii. Poznal jsem, že architektura není jen formálním systémem, ale že má mnohem větší hloubku. Byly to zcela esenciální otázky o podstatě architektury, které jsem si od té doby začal klást.
architektura Daniel Libeskind Daniel Libeskind Architekt Rozhovor
Last modified: 22. 1. 2025
